Polární psi mi učarovali už jako malému dítěti a to jsem o nich zatím jenom četla v knihách od Jacka Londona. Pamatuji si můj úžas nad otevřeným časopisem Pes přítel člověka, kde byly fotografie prvních psů husky, které se k nám do tehdejšího Československa přivezli. Byla jsem tehdy malé dítě, tedy spíš už pubertální, ale ten úžas si pamatuji do dnes.

Našeho prvního severského psa v rodině si pořídil můj dědeček. Domníval se, že bude pěkně dekorativní k babiččině výstavní skalce uprostřed jejich zahrady. Pamatuji si, jak jsme malé klubíčko chlupů vyzvedávali u paní v Jesenici u Prahy. Přivezli jsme si nádherného křížence huskyho a malamuta, který rychle pochopil, že skalka a záhony květin jsou tady pro jeho pobavení. Babička byla nakonec ráda, že se jí daří udržet alespoň částečně dekorativní trávník, protože všechny kytky padly za vlast během Kimíkových výkopových prací.

V té době jsem já s Kimíkem, co by zdatná lyžařka, triatlonistka, orientační běžkyně a horolezkyně, začala jezdit na kole na výlety po našich Jizerkách. Byla to úžasná doba a já byla ve svém živlu.

Postupem času jsem si začala pořizovat psy své. Založila jsem si chovatelskou stanici Harcovský les a odchovala první štěňata. To se psal rok 2000. V té době jsem začala s mými psy i závodit.

Do té doby jsem nevěděla úplně přesně co se životem. Vše mne směřovalo klasickým směrem: vystudovat, začít pracovat, pořídit si milující rodinu. Cítila jsem nějakou nespokojenost s tímto modelem. Díky tomu, že mi do života vstoupili sibiřské husky, tak se mi život nasměroval úplně jinak. Stal se ze mne tak trochu dobrodruh.

A tak čas letí a já mám na zahradě 26 psů siberian husky. Celou zimu trávím ve Švédsku a trénuji si se psy. Celé jaro a léto vyprávím dětem ze škol a školek o úžasných polárních psech a v létě organizuji tábory pro děti, které jsou nadšené, že mohou být u mých psů a mohou mi pomáhat. No není to úžasné? Práce s dětmi a mládeží má smysl. Má smysl jim vysvětlovat, že o psy se člověk musí především starat a pak s nimi může trávit skvělý čas. Čím víc dáváte, tím víc dostanete zpět!

Moje poslední štěňata jsou pátou generací v mém chovu a dělají mi velkou radost. Můj chov spočívá v tom, že si pořizuji štěňata po mých nejlepších psem jenom tehdy, když potřebuji štěňata sama pro sebe.  Psi mi postupně stárnou a já s nimi.

Od roku 2005 jsem se stala „velkomajitelkou psů“ na volné noze a ku podivu se mi daří dělat to, co mne baví.  A jaký je recept na podnikání v neprobádaném oboru? Vždy musím vše dělat kapku jinak než všichni ostatní. Musím si věřit, že to co dělám, tak to dělám se 100% nasazením pro věc a nesmím se nenechat odradit někdy nepřejícím okolím. Naštěstí mám kolem sebe hodně lidí, kteří mi jsou oporou v mé práci.

Je třeba mít velké cíle, protože malé cíle nikam neposouvají! Vystartovat se svými psy na 1000km představuje už samo o sobě dost velké odhodlání.

 Tyto dlouhé závody mají svoje kouzlo, protože jedete krajinou, kde dlouhé hodiny nepotkáte živáčka a srdce se vám svírá úzkostí z pohledu do nekonečnosti. Jindy se nemůžete nadechnout, protože vám vichr strhává vzduch od úst a ruce mrznou, až se chcete zakousnout do věže saní. Prožijete si tu šílenou bolest jak fyzickou, tak psychickou, protože jste tu ponecháni své hlavě na pospas. Zažijete si zde ale i sounáležitost se svými psy a společnou snahu překonat nástrahy. Poznáte zde skutečné povahy psů a naleznete v některých psech doposud nepoznané kvality.

Někdy se povede závod dokončit a někdy ne. O to tady vlastně ani nejde. Tady jde o to, že si to můžete prožít a být tady! Vždy je důležité dokázat vyhodnotit situaci, a třeba uznat že to dál prostě nejde! Pokud se do cíle dostanete, tak je to sice fajn, ale vždy to nemusí přinášet pocit euforie. Může to také přinést pocit smutku, protože přijde otázka: „ A co teď?“. Ono na tom asi něco bude, když se říká, že cesta je cíl. U mne to bude asi platit.